Jsou dny, kdy vstanu, umyju nádobí, a pak je večer a vlastně ani nevím, jak se to stalo. A ano, předchozí věta obsahuje spoustu zbytečných slov, která mohla být vynechána, ale přesně to vystihuje takový den. Den plný balastu, kdy nedělám zkrátka nic. Nic produktivního, nic významného, nic, co by stálo za řeč. A pak mě to chytne. Záchvat. Záchvat, kdy si uvědomím, že život je moc krátký. Že nestihnu přečíst všechny knížky, který bych chtěla. Nestihnu se podívat na všechny filmy, které by se mi zajisté líbily. Seriály. Víte kolik je epizod a sezón vážně dobrých seriálů? Kolik hodin, dnů, týdnů a měsíců? Ne, neuvidíte všechny fakt dobrý seriály. Doufám, že začínáte mít stejný záchvat, protože sdílený záchvat, menší záchvat. Chci toho tolik, že nakonec skončím u seznamů toho, co chci. Mám vypsané všechny knížky, které chci v dohledné době přečíst, filmy a seriály, které chci vidět. Kdy jindy tohle všechno stihnout, když ne v lockdownu. Seznamů mám spoustu a píšu další a další. Tak, konečn
O spánkové paralýze jsem dříve něco málo slyšela. Vím, že je to celkem běžná porucha, která je nepříjemná, ale nevěděla jsem, jak moc. Moje představa byla taková, že se mozek jednoduše probudí dřív než tělo a člověk se nemůže chvíli po probuzení hýbat. Což je sice nepříjemné, ale ne nějak strašné, žejo. To ale nebyla úplně přesná představa, jak jsem posléze na vlastní kůži zjistila. Aneb nastal den, kdy jsem i já zažila svoji první (a upřímně doufám, že také poslední) spánkovou paralýzu . Celé to začalo tak, že jsem se vzbudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Všichni ten pocit dobře známe, prostě cítíme pohled druhého člověka i ve chvíli, kdy jsme otočeni zády. Takže si představte, že ležíte otočeni zády a víte (nemyslíte si, ale stoprocentně to cítíte), že na vás někdo kouká. Jenže se nemůžete hýbat a nemůžete se ani otočit, abyste zjistili, jestli je to pravda a kdo se na vás tedy kouká. Nastal čistý pocit hrůzy, vyděšení a strachu o vlastní život. Protože kdo se na vás může ko