Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Někdy toho chci moc a jindy zas moc málo

Jsou dny, kdy vstanu, umyju nádobí, a pak je večer a vlastně ani nevím, jak se to stalo. A ano, předchozí věta obsahuje spoustu zbytečných slov, která mohla být vynechána, ale přesně to vystihuje takový den. Den plný balastu, kdy nedělám zkrátka nic. Nic produktivního, nic významného, nic, co by stálo za řeč. A pak mě to chytne. Záchvat. Záchvat, kdy si uvědomím, že život je moc krátký. Že nestihnu přečíst všechny knížky, který bych chtěla. Nestihnu se podívat na všechny filmy, které by se mi zajisté líbily. Seriály. Víte kolik je epizod a sezón vážně dobrých seriálů? Kolik hodin, dnů, týdnů a měsíců? Ne, neuvidíte všechny fakt dobrý seriály. Doufám, že začínáte mít stejný záchvat, protože sdílený záchvat, menší záchvat.  Chci toho tolik, že nakonec skončím u seznamů toho, co chci. Mám vypsané všechny knížky, které chci v dohledné době přečíst, filmy a seriály, které chci vidět. Kdy jindy tohle všechno stihnout, když ne v lockdownu. Seznamů mám spoustu a píšu další a další. Tak, konečn
Nejnovější příspěvky

Dobré ráno, spánková paralýzo!

O spánkové paralýze jsem dříve něco málo slyšela. Vím, že je to celkem běžná porucha, která je nepříjemná, ale nevěděla jsem, jak moc. Moje představa byla taková, že se mozek jednoduše probudí dřív než tělo a člověk se nemůže chvíli po probuzení hýbat. Což je sice nepříjemné, ale ne nějak strašné, žejo. To ale nebyla úplně přesná představa, jak jsem posléze na vlastní kůži zjistila. Aneb nastal den, kdy jsem i já zažila svoji první (a upřímně doufám, že také poslední) spánkovou paralýzu . Celé to začalo tak, že jsem se vzbudila s pocitem, že na mě někdo kouká. Všichni ten pocit dobře známe, prostě cítíme pohled druhého člověka i ve chvíli, kdy jsme otočeni zády. Takže si představte, že ležíte otočeni zády a víte (nemyslíte si, ale stoprocentně to cítíte), že na vás někdo kouká. Jenže se nemůžete hýbat a nemůžete se ani otočit, abyste zjistili, jestli je to pravda a kdo se na vás tedy kouká. Nastal čistý pocit hrůzy, vyděšení a strachu o vlastní život. Protože kdo se na vás může ko

Small talk, aneb od rohlíků ke krematoriu

Tak za prvé, nikdy nezačínám konverzaci s náhodnými lidmi já. Jsem introvertní člověk a to poslední co chci, je bavit se s cizím člověkem jen tak. Bohužel, někdy se dostanu do situace, kdy mě osloví náhodný člověk a chce si povídat. Třeba v MHD, ve frontě nebo při nákupu. Zrovna minule jsem se vydala s kamarádkou a jejím malým synem na nákup. U rohlíků se nad malým chlapečkem začal rozplývat starší pán v důchodovém věku. Kamarádce a jejímu synovi vyprávěl různé zajímavé věci. Třeba jak jezdí pro domácí vajíčka a pak je prodává dál, jak dělá řidiče bohaté paničce a co by měla kamarádka synkovi koupit. Já nezúčastněně kývla hlavou, když se to ode mě očekávalo a občas se pokusila o úsměv. Různě jsme se v obchodě scházeli a rozcházeli, podle toho, kdo co potřeboval. A tak se stalo, že mě pán objevil samotnou u regálu. Zatímco kamarádce vyprávěl samý dobrodrůžo storky , mně začal líčit, jak pracoval v krematoriu. Jak pracoval v krematoriu a měli tam zrovna čtyřiadvacetiletou mrtvou holku.

Jak jsem smazala timeline, vyvolala fotky a začala žít

Jasně, ukazovat fotky na facebooku z dovči, jak se válíte na pláži s aperolem v ruce je fajn. Minimálně tím naserete všechny ty škodolibce, co vám nikdy nic nepřáli, ale přidali si vás do přátel, aby vás stejně mohli stalkovat. A teď oni sedí v kanclu s náběhem na infarkt, protože váš život je přesně ten, co oni vždycky chtěli, ale nikdy ho neměli. A tak vám daj lajk či srdíčko, přičemž už si vytiskli vaši fotku a rituálně do ní píchají svýma kancelářskýma špendlíkama. Ačkoliv je to takový vaše malý zadostiučinění, možná naschváleček, kompenzace toho celoročního dření se, je na čase si uvědomit, že zase skáčete tak, jak vaši (hejtři) pískaj. Všechno, co zveřejňujeme na naší timeline, zveřejňujeme pro ostatní. Ale přitom vždycky rádi tvrdíme, že nás ostatní ale vůbec nezajímaj. A upřímně, kolik přátel na facebooku je vašich opravdových přátel? Nebylo by lepší jim prostě poslat fotku do messengeru? Tohle celý zamyšlení přišlo s mým snažením se o minimalismus. Minimalismus není jen o vl

Podcast is the new Youtube!

Když přišla vlna Youtube a youtuberů, samozřejmě jsem nezaostávala a sledovala životy naprosto neznámých lidí. Viděla jsem každé nové video svých oblíbenců, vlogy, hauly, všechno. Postupem času mě to omrzelo a skoro až začalo vadit. Přijde mi, že z Youtube se stala spíš selfpromo a reklamní platforma a už mě ta všudepřítomná reklama nebaví. Nyní mám však novou zábavu a myslím, že i celkem prospěšnou. Zamilovala jsem si totiž hipsterské poslouchání podcastů . Že už jsem tak trochu hipster stejně dávno víte, takže není překvapením, že si k matche ze zavařovačky pustím do sluchátek podcast. Nejdříve jsem poslouchala podcasty přes Spotify, například Guys We F****d , kam si Corinne a Krystyna zvaly chlapce, se kterými před lety něco měly. Sice to bylo občas vtipné poslouchání, ale bez nějaké další přidané hodnoty. Jeden čas jsem také dodržovala své malé předsevzetí "každý den jeden TED talks" , což mi mnohdy úplně nevycházelo, takže to skončilo tak, že jsem týden neposlouchala a

Jak se Simona ekoteroristkou stala

Jakoby nestala. Nepovažuji se vyloženě za ekoteroristu, jen mi poslední dobou vadí opravdu hodně věcí. Dříve jsem to přehlížela, neřešila, bylo mi to jedno. Ale poslední dobou je to pro mě horké téma. Několik let samozřejmě třídím odpad, používám filtrovací láhev místo kupování balené vody, nosím s sebou plátěnku na nákupy . Ale přijde mi, že to nestačí. Že pořád jenom produkuji odpad a už mi to začíná vadit.  A vše to začalo kávovarem . Jak už víte, jsem vrcholný kavárenský povaleč, měla bych za to dostat medaili, a taky by se to mělo považovat za sport, abych konečně mohla říkat, že sportuji. I když miluji svou kávu z pražírny, tak nějak jsem si říkala, jak ty své domácí kávové rituály vylepšit. A nenapadlo mě nic lepšího než kávovar. Kapslový kávovar . Znám spoustu lidí, co ho doma mají a velice ráda k nim chodím na návštěvy a nechávám se hostit kapslemi různých chutí. Když ale začalo mé investigativní pátrání o kapslových kávovarech, našla jsem nemálo článků o dopadu kapslového o

Někdy musíš sundat boty na podpatku, abys mohla běžet

"Prosimtě, ale nemusíš se nějak strojit, je to takový jiný divadlo." To bych ale nebyla já, abych nezvolila šaty a samozřejmě podpatky. Podpatky, na kterých se snad nikdy nenaučím chodit. Nikdy jsem nebyla podpatkový typ, když to jde, nosím svoje klasický old skool Vansky. Ale když se jde do divadla, tak chci být za dámu a volba je jasná. Vansky zůstávají doma. Samozřejmě se nestíhá. Auto se žene závratnou rychlostí, ale ani těch pár nahnaných minut nenapomáhá k lepšímu času, protože parkování . Parkujte si ve městě, kde to neznáte. Hlavně - parkujte si ve městě. Všude samá zóna, samej rezident. Nakonec zaparkovat deset minut od divadla, zdá se jako výhra. Výhra by to byla, kdyby představení nezačínalo už za minut pět. I ti méně matematicky nadaní to jistě pochopili. Ano, nestíháme. Takže, co teď? Pokouším se běžet na vysokých botách, docela mi to jde. /V tomto místě si dovolím poděkovat všem Brňákům, kteří mě během čekání na tramvaj horoucně povzbuzovali, díky moc!/